V přímé péči pracují hlavně ženy, to je prostý fakt. I muži se však mohou v tomto povolání nalézt, jak ukazuje následující příběh z Diakonie Dvůr Králové. Když člověk totiž pečuje, může mít ze života víc, než když se stará jen sám o sebe.
Do práce dorazil v půl sedmé ráno, domů se dostal před osmou večer. Když Dan Hysek po dvanáctihodinové směně v domově pro seniory konečně otevře dveře svého bytu, cítí se trochu rozlámaný, ne že ne. Po celém dni na nohou, kdy je svým klientům oporou, a to mnohdy v doslovném slova smyslu, protože pečuje též o lidi s omezenou možností pohybu, nemůže Dan popřít, že dostal fyzicky zabrat. Záda ho bolí.
Hluboko uvnitř se ale cítí spokojený – z devadesáti devíti procent, jak sám říká: „Je obrovsky povzbuzující pomáhat druhým lidem.“ O své profesi pečovatele ostatně nemluví jako o práci. Kdyby to prý byla práce, nebavila by ho. Vnímá ji jako službu, a to je něco jiného.
Pan nezařaditelný
Dnes o jeho vztahu k seniorům, laskavosti a profesionalitě nikdo v Diakonii Dvůr Králové nepochybuje. Když se ale před třemi lety přišel do Diakonie poptat, zda by se tu pro něj nenašlo místo pečovatele, nebyly si vedoucí jisté, zda mají před sebou člověka, který má všech pět pohromadě.
Ono se totiž nestává často, popravdě řečeno nestává se to vůbec, že by se o takovou pozici ucházel inženýr s dlouholetou praxí na místní poště, kde strávil většinu času na vedoucích pozicích, přičemž posledních sedm let řídil v jedné liberecké továrně údržbu automatizované linky na výrobu filtračních patron do brzdových systémů. Tak vypadal profesní životopis Dana Hyska a vymykal se všemu, co v Diakonii Dvůr Králové zatím viděli. V malém městě se navíc nic neutají: nebylo těžké zjistit, že Dan míval potíže s gamblerstvím čili patologickým hráčstvím a podstoupil léčbu.
Na své budoucí zaměstnavatele prostě působil všelijak, hlavně nezařaditelně. Jenomže reference z předchozího zaměstnání měl vynikající. Jestli se na něj v liberecké továrně za něco zlobili, tak za to, že je hodlá opustit. Žádný důvod, proč by nemohl na místo pečovatele nastoupit, se neobjevil. Tak byl přijat.
Pečovat ano. Ale kde?
Zlom v Danově životě nastal právě v době, kdy se rozhodl pro léčbu své závislosti. V léčebné komunitě, kde panovala velmi tvrdá pravidla, strávil deset měsíců. Díky terapii si podle svých slov začal poprvé uvědomovat, že na pomyslném hodnotovém žebříčku má na první příčce sebe a své požitky a že to je chyba. V souvislosti s léčbou také po dlouhé době zašel do kostela ke svátosti smíření. „Tehdy ze mě všechno spadlo. Vnitřně jsem se očistil. To bylo hodně důležité,“ vzpomíná.
Po návratu z léčebny změnil zaměstnání a ze Dvora Králové se přestěhoval do Liberce. V nové práci se mu dařilo, ale v péči o hladké fungování automatizované výrobní linky mu přece jen něco chybělo: „Měl jsem tam dobré postavení, ale nebylo to ono. Jel jsem sám na sebe.“ Přitom věděl, že by se měl víc věnovat druhým než sám sobě; vždyť kvůli tomu od základu přebudoval svůj život. Nakonec se rozhodl pečovat o svou maminku. Plánoval kvůli tomu odejít do předčasného důchodu. Maminka ale zemřela.
Ve smutné události zahlédl Dan znamení, které konečně dalo jeho životu směr: „Jako by mi Pán Bůh řekl: ‚Ty se nebudeš starat o maminku, ale o maminky.‘ “
Ale kde? V domově důchodců? V nemocnici? Dát výpověď v továrně šlo rychle, kde konkrétně se hlásit o novou práci, Dan netušil. V Diakonii to zkusil naslepo. Doma ve Dvoře Králové chodil na větší nákupy právě kolem Diakonie. Zašel se tam jednou podívat. Prostředí domova pro seniory na něj silně zapůsobilo: „Připadlo mi krásné, klidné. Kolikrát jsem četl na zařízení podobného typu recenze a dozvěděl jsem se dost ošklivé věci. Tady to ale bylo parádní.“ Prošel kurzem pracovníka v sociálních službách, od sestry domova se naučil polohování a další potřebné techniky a dnes patří k nezpochybnitelným oporám pečovatelského týmu.
Znát každého jednotlivě
Když se ohlíží za svou dosavadní zkušeností, říká, že základem péče o klienty domova pro seniory je komunikace. Není totiž pravda, že když starý člověk není schopen řeči nebo jakoby uzavřený do sebe nereaguje či reaguje jinak, než jsme při konvenční komunikaci zvyklí, tak nevnímá. Každý vnímá a je třeba s ním mluvit. Nikoliv ve frázích, ale osobně, s porozuměním jeho osobnosti. „Klienti se potom víc otevřou, začne mezi námi proudit důvěra a krásně se nám spolupracuje,“ říká Dan. Každého z klientů musí znát osobně. Platí to zejména pro dobu tzv. aktivizace, která má seniorům přinášet dostatek podnětů. Někdo si rád zazpívá, jiný má rád procházku – byť to znamená klienta jen posadit na vozík a krátce se s ním projet po chodbách – někdo si rád obyčejně povídá. K nejčastějším tématům hovorů patří rodina, vnoučata, pravnoučata, zahrádka či příroda obecně. Dan zároveň musí dobře odhadnout, kdy už klientovi docházejí síly, takže aktivizace začíná ztrácet smysl a přichází čas na odpočinek. „U každého klienta je to jiné,“ říká. „Trvalo mi docela dlouho, než jsem si to v hlavě sesumíroval.“
Vzájemná důvěra pomáhá překonat i ty bariéry, o kterých si člověk nedovedl představit, že je někdy překročí. Dan vzpomíná na svůj ostych, když si poprvé uvědomil, že k úkolům pečovatele patří také pomoc s hygienou klientů. V praxi to často znamená pomoci druhému se vysvléknout, odvést ho do sprchy a tam mu pomoci s mytím. Dan se bál zejména toho, jak na něj v takové situaci budou reagovat ženy. „Když v sobě ale máte nějakou empatii a druhý vám věří, tak se i toto dá provést se vzájemným respektem a úctou,“ říká.
Objevit to v sobě
Když se jiní muži dozvědí, že pracuje jako pečovatel, prý od nich slýchá: „Já bych tohle dělat nemohl.“ Dan připouští, že ženy jsou k pečování možná disponované lépe. Pánové podle něj bývají v průměru poněkud „hrubšího zrna“, což se do sociálních služeb nehodí. Na druhou stranu ona „hrubozrnnost“ možná znamená i schopnost povznést se nad méně důležité detaily, což je přesně to umění, kterého si kolegyně z Diakonie Dvůr Králové na Danovi považují.
Sám o sobě však Dan soudí, že schopnost péče měl v sobě ukrytou odjakživa. „Trvalo to hodně dlouhou dobu, než jsem ji v sobě objevil. Byla to pro mě veliká životní změna. Ale podařilo se!“
